Před pár set lety se papež rozhodl, že vypudí Židy z Říma. Těm se to samozřejmě nelíbilo a strhlo se veliké pozdvižení. Nakonec tedy papež nabídl ústupek – uskuteční se zástupcem židovské komunity náboženskou diskusi a pokud bude poražen, Židi mohou zůstat.
Jenže nikomu se do diskuse s papežem nechtělo, tak nakonec přesvědčili starého Mojšeho, který celý život strávil uklízením ulic a tak vlastně neměl co ztratit. Mojše měl jen jednu podmínku – během svého života toho moc nenamluvil, protože se s ním málokdo vůbec bavil, a tak chtěl, aby se ona náboženská debata odehrála mlčky. Papež nakonec souhlasil.
Nadešel onen velký den. Mojše sedí naproti papežovi u velikého stolu. Za naprostého ticha papež po minutě vztyčí ruku se třemi zdviženými prsty. Mojše se na něj podívá a zdvihne jeden prst. Papež poté naznačí rukou kruh okolo hlavy. Mojše ukáže na zem, kde sedí. Papež pak vytáhne hostii a láhev mešního vína, Mojše odpoví tak, že vytáhne jablko.
Pak se najednou papež postavil a říká:
“Vzdávám to, ten muž je příliš chytrý. Židi mohou zůstat.”
O půl hodinky později se kardinálové shromáždili u papeže a chtěli slyšet vysvětlení. Svatý Otec povídá:
“Nejdříve jsem ukázal tři prsty na znamení Svaté Trojice. On odpověděl jedním prstem, symbolizujícím jednoho Boha, který zůstal našim vírám společný. Tak jsem mu ukázal kolem nás, že Bůh je všude, ale on ukázal na zem, že Bůh je také přímo s námi. Vytáhl jsem hostii a víno, abych naznačil, že Bůh nám odpouští naše hříchy. A on zas vytáhl jablko, aby mi připomenul prvotní hřích. Měl zkrátka odpověď na všechno. Co jsem měl dělat?”
Mezitím se Židé shromáždili kolem Mojšeho a ptají se ho, co se vlastně stalo.
“Nejdřív mi ukázal, že máme tři dny na to, abysme vypadli, tak jsem mu dal najevo, že ani jeden z nás se odtud nehne. Pak ukázal, že celé tohle město od nás chce vyčistit a já mu ukázal, že hodláme zůstat právě a přesně tady, kde jsme doma.”
“A co potom?”
“Já nevím. On si vytáhl svoji svačinu, tak jsem si taky vytáhl svoji.”

Rabín a katolický kněz jedou spolu ve vlaku. Po chvíli se kněz osmělí a povídá rabínovi:
„Odpusťte rebe, ale je to pravda, že lidé vaší víry mají zapovězeno jíst vepřové?“
„Ano otce, to je pravda.“
„A řeknete mi – jako kněz knězi – ochutnal jste jej někdy?“
„Inu, ano, kdysi jsem ochutnal kousek slaniny.“
„A chutnala vám?“
„Inu, musím se přiznat, že chutnala.“
Po chvíli se pro změnu nakloní rabín ke knězi:
„Prominou pane páter, ale je to pravda, že oni mají zapovězeno tělesně obcovat se ženou?“
„Ach ano, je to tak, jak říkáte.“
„A řeknou – jako kněz knězi – dopřáli si někdy?“
„Popravdě řečeno, nikoliv.“
„Hmm, škoda“ odtuší rabín, „to je mnohem lepší než vepřové“.