Jednoho dne umře inženýr, který žil celý svůj život v míru a pokoji u rýsovacího prkna a jde rovnou do nebe jako všichni inženýři.
Ale už u brány ho čeká nemilé překvapení – sv. Petr ho odmítá pustit dovnitř:
“Je plno.”
“Ale já jsem inženýr, já musím do nebe.”
“Je mi líto, ale je plno.”
“Ale já jsem …”
“Ne tady žádný ale, běž to zkusit do pekla.“, prohlásí nesmlouvavě Petr.
Inženýr se sebere a jde do pekla. Tam na něho divně koukají, posílají ho od čerta k ďáblu, říkají si, že inženýři patří do nebe.
Až u ďábla – toho nejvyššího – opravdu skončí, ten si ho přeměřuje a pak říká:
“No,jistý jsou dvě věci,
a) nemáš tu co dělat, sem inženýři nechodí,
b) když už jsi tu, uděláš pro nás pár věcí a budeš si žít lépe než v nebi.”
Jak rozhodl, tak se udělalo a inženýr se pustil do práce. Opravil klimatizaci, zavedl aické kotle, jezdící schody, výtahy, elektrické hořáky a podobný kejkle.
A ďábel svou část úmluvy taky plní. všechno jde nádherně.
Věčnost ubíhá až tu přijede Bůh na inspekci. A jen co vleze dovnitř, tak jenom zírá. Nejde mu to na rozum, jak je to peklo moderní, nechá si předvolat ďábla a ten mu vysvětluje situaci kolem pekelné průmyslové revoluce.
A Bůh ho přeruší.” Co? Inženýr v pekle? To přece nejde?! Patří do nebe jako každý inženýr, toho nám musíte okamžitě vrátit!”
A ďábel se jen usmívá a říká:” Kdepak, toho nedáme v žádném případě.”
A Bůh říká:” Takže mi ho nedáte? Dobrá, budeme se o něho soudit.”
A ďábel se rozchechtá a říká:” To jsem ale moc zvědavý, kde vezmete právníky.”