Čtyři rabíni se často přeli o náboženské problémy. Tři z nich měli vždycky shodný názor, čtvrtý s nimi zásadně nesouhlasil.
Po jedné takové debatě, když byl čtvrtý rabín opět přehlasován, rozhodl se, že se odvolá k vyšší instanci. Zvolal: ˝Pane Bože, ve svém srdci cítím, že mám pravdu já. Prosím, dej nám znamení, že je tomu tak.˝
Byl překrásný den, ale jakmile to rabín dořekl, zahalil nebe nad nimi temný mrak.
˝Pán nám odpověděl, měl jsem pravdu!˝
Ostatní však nebyli přesvědčeni a namítali, že za horkého dne se bouřkové mraky tvoří často.
˝Bože, dej nám prosím zřetelnější znamení.˝ Tentokrát se objevily čtyři mraky, přiblížily se – tři těsně, jeden kousek dál – až se slily v jeden velký a z něj uhodil blesk do blízkého stromu.
˝Říkal jsem vám, že je to tak, a Pán to potvrdil!˝
Ostatní však znovu namítali, že to se může stát přirozenou cestou.
Rabín se opět chystal požádat Pána o opravdu jasné znamení, ale než to stačil říct, nastala tma, země se zatřásla a hromový hlas zaburácel: ˝MÁÁÁÁÁ PRRRRAAAAVDU!˝
Rabín se obrátil na kolegy a řekl: ˝Tak co, stačí vám to?˝
Jeden z jeho odpůrců pronesl: ˝No a co? Tak je to 3:2.˝

Hádá se Kohn a Roubitschek.
Kohn argumentuje:
„Ale vždyť jim říkám, že černá barva je přece barva, jako každá jiná!“
Roubitschek: „Ne, černá není žádná barva“.
Asi po hodině tvrdého handrkování jdou za vrchním rabínem, aby je rozsoudil. Vrchní rabín jim slíbí, že celou věc prostuduje do druhého dne, ať jdou zatím domů. Druhý den se oba vrátí a vrchní rabín jim řekne: „Četl jsem v Tóře, a nic tam není, co by říkalo, že černá není barva, takže můžeme říci, že černá barvou skutečně je…“
Vidíš, řekne Kohn Roubitschkovi vítězně a oba jdou pryč.
Ale už druhý den jsou zase před vrchním rabínem, protože se nemohou shodnout, jestli bílá je také barva. Kohn tvrdí, že ano, Roubitschek, že ne. Rabín opět slíbí otázku zkonzultovat s Tórou, a druhý den jim potvrdí, že i bílá s největší pravděpodobností barvou skutečně je.
V tu chvíli zvolá Kohn s rukama k nebi: „No tak vidějí Roubitschek, že jsem jim prodal barevnou televizi!!!“

“Představěj si, Kohn, já vám takhle jednou sedím v zahradní restauraci, když si vtom ke mně přisedla taková pěkná dívenka. Tak jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, potom jsme navštívili kino, odtud jsme přešli do baru na skleničku, pak jsem ji pozval k sobě domů a tam jsme se třikrát, představěj si, Kohn, třikrát jsme se pomilovali.”
“Já jim úplně věřím, že seděli v zahradní restauraci, i to, že si k nim přisedla dívenka (i když, chudinka, asi musela mít šedej zákal), věřím jim i to, že byli spolu na zmrzlině, i u nich doma, věřím jim i to, že se spolu třikrát pomilovali, ale co jim nemůžu věřit, Roubíček, nemůžu jim věřit to, že byli spolu v kině!”
“Himlhergot, Kohn, když mi věřej, že jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, že jsme šli do baru, pak jsem ji pozval k sobě domů a dokonce i to, že jsme se tam třikrát pomilovali, proč mi ausgerechnet nevěřej, že jsme byli spolu v kině?!”
“To když voni, Roubíček, ještě mohli třikrát, to ještě žádný biografy neexistovaly.”

Znáte ten novej typ židovského auta?
Nejen že se otočí na pětníku, dokonce ho i sebere.

Ve svěžím jarním jitru se prochází vilovou čtvrtí pan Kohn.
Na balkónu jedné z vil se vystavuje slunečním paprskům v rozkošných nedbalkách kyprá paní Sternová.
“Paní Sternová,” volá z ulice Kohn, “nemohl bych jít nahoru a pomilovat se s nima?”
“No dovolte,” rozhorlí se paní Sternová, “copak jsem nějaká prodejná ženská?”
“A kdo tu mluvil o placení?”