Sedí stařenka a stařeček na lavičce před baráčkem a vzpomínají.
„Když jsem býval mladý,“ zasní se stařeček,
„znal jsem jednu nádhernou holku – krev a mléko.
Jmenovala se Helenka Vaňousková…Kdo ví, co s ní dneska asi je?“
„Ale dědečku,“ praví stařenka.
„To jsem přece já!“