Soudní přelíčení, napjatá atmosféra, nikdo z přítomných ani nedutá.
Soudce se ptá staré babičky:
“Kolik vám je let?”
“Šestašedesát, pane předsedo,” odpoví stará žena.
“Řekněte nám co se stalo,” ptá se předseda.
“Seděla jsem takhle jednou v parku na lavičce a užívala krásného jarního dne. Najednou se objevil takový mladík a vetřel se ke mne na lavičku,” vypráví rozechvělým hlasem babička.
“Znala jste toho muže?” chce vědět soudce.
“Ne, neznala, ale byl přátelský.”
“A co bylo dál,” nabádá předseda.
“Položil mi ruku na koleno,” zjihne stará paní, “a jemně mně ho pohladil…”
“Nechala jste ho?”
“Jistě, pane soudce,” usměje se babička, “připomnělo mi to má mladá léta…
Zavřela jsem oči a představovala si…” babička se zarazí.
“No, a jak to bylo dál,” pobízí soudce.
Babičce ztuhnou rysy:
“Najednou ten spratek dal ruku pryč a zařval ‘Apríííl!’, tak jsem ho zabila, hajzla jednoho!”