Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:
“Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.”
Paní učitelka se také podívala a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu.
Potom se chlapeček podívá na boty a říká:
“To ale nejsou moje botičky.”
Učitelka se kousla do jazyka a místo toho, aby na něj zařvala: “To jsi nevěděl dřív,” tak s námahou zase botičky sundala.
Když byly boty dole, povídá chlapeček:
“To jsou botičky mýho brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.”
Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot.
Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala:
“Kde máš rukavičky?”
Chlapeček odvětí:
“Rukavičky mám nacpané v botičkách.”