Abe a Ester letěli do Austrálie oslavit svoje čtyřicáté výročí svatby a kapitán letadla jim najednou oznámil, že vysadily oba dva motory a že musí nouzově přistát. Naštěstí dole pod nimi je neobydlený ostrov, není na žádné mapě a mají naději, že se jim podaří přistát na pláži.
“Nicméně,” řekl kapitán, “vidím velmi malou šanci, že nás ještě někdy najdou. Možná budeme na tom ostrově žít až do konce našeho života!”
Nouzové přistání se podařilo.
Asi po hodině se Abe zeptal své ženy:
“Ester, poslala jsi ten dar Synagoze, jak jsme jim slíbili?”
“Ne, drahoušku, ne,” odpověděla Ester.
Abe ještě stále otřesen se ptá dál: “A poslala jsi Ester ten šek Židovské charitě?”
“Ne, miláčku, já jsem zapomněla!”
“A ještě jedna věc, Eser, vzpomněla sis poslat ten dar pro stavební odbor naší synagogy?”
“Ne, i na to jsem v tom spěchu zapomněla!”
Abe se k ní naklonil a dal jí tu největší pusu za celých čtyřicet let.
“Ale,“zeptala se Ester, “jak jsem si tohle zasloužila?”
Abe vesele odpověděl: “Oni si nás najdou!”