PŘED OPERAČNÍM SÁLEM

Sedí manželka dvě hodiny na chodbě před operačním sálem…Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavenej a smutnej chirurg. Pomalu si přisedne k zhroucené maželce a tichým hlasem říká: „Dělali jsme co jsme mohli, ale váš muž upadl do komatu.“Manželka vytřeští oči a ptá se: „Co já teď budu dělat??“ Doktor: „No, budete se muset o něj denně starat…každý dvě hodiny ho otáčet, aby neměl proleženiny, krmit ho hadičkou s umělou výživou, vyměňovat mu plíny, když se pomočí a umývat ho, když se pokálí…budete na něj muset vlídně mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a on se třeba za dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let…Ženská mezitím zežloutla, zfialověla, zezelenala a totálně se rozklepala. Doktor ji kamarádsky obejme kolem ramen a říká: „Nebojte se, dělám si prdel…samozřejmě zemřel…“